Paradigmata
1. ledna 1991, STEPHEN R. COVEY. Všichni jsme přesvědčeni, že vidíme svět, jaký je. Ve skutečnosti ale vidíme svět takový, jací jsme my.
Slovo paradigma má řecký původ ve výrazu parádeigma. V podstatě to znamená vzorec, model, znázornění, reprezentace. Základem je mentální obraz ve vaší hlavě o tom, jak to vypadá ve světě „tam venku“. Představy, které si vytváříme, o způsobech, jak věci fungují, o realitě, vycházejí z naší osobní situace, z vlastních zkušeností.
Všichni jsme přesvědčeni, že vidíme svět, jaký je. Ve skutečnosti ale vidíme svět takový, jací jsme my. Promítáme sebe do vnějšího světa, do svého okolí, do lidí, se kterými se stýkáme, včetně způsobu, jak vidíme sami sebe. Vycházíme přitom ze svých formujících zkušeností, z vlastní situace, z představ, ze zažitých modelů, z očekávání, z předpokladu, jak realita tam venku vypadá. Domníváme se, že to tak funguje.
Když popisuji sebe, vás nebo určitou situaci, ve skutečnosti popisuji sebe, své vnímání, vlastní referenční rámec a pohled na svět, svůj hodnotový systém a autobiografii a promítám to do vnějších okolností. Zjednodušeně lze na paradigma nahlížet jako na mapu, například mapu Portlandu.
Co byste dělali, kdybyste se vydali do Portlandu, neměli absolutně žádné informace o městě a někdo vám dal do ruky mapu Seattlu, na které by ovšem stálo Portland? Co byste dělali? V Portlandu jste nikdy nebyli a žádný jiný zdroj informací nemáte. Ztratili byste se. Teď si představte, že byste zavolali kamarádovi, který ví, že máte mapu, a ten by vám řekl: „Musíš se víc snažit, jsi jen unavený.“
Tak tedy přidáte. Co se stane? Znovu naprosto zoufalí a rezignovaní zavoláte kamarádovi a řeknete mu: „Jsem v koncích. Totálně jsem se ztratil, a přitom se přesně držím mapy. Zabral jsem ještě víc, ale jenom jsem se o to rychleji ztratil.“ Váš přítel cítí, že jste otrávení, na dně, už byste to nejraději vzdali, je to k uzoufání. A poví vám: „Mysli pozitivně!“
Zasype vás těmi známými řečmi typu: „To zvládneš. Chop se příležitosti. To dáš.“ Dáte to? Už je vám všechno jedno, že? O tom je paradigma. Je jako mapa ve vaší hlavě. Když máte přesnou mapu, pak mají vaše chování a postoj velký dopad.
My však často nazýváme mapami své domněnky o tom, jak se věci mají. Naše domněnky pro nás představují realitu, nezpochybňujeme je. Vzpomínám si, jak jsem měl před nějakou dobou projev a v první řadě seděl člověk, který neustále něco říkal své sousedce. Moje matka seděla o dvě řady za nimi a byla naprosto bez sebe z toho, že někdo jejího milovaného syna tak okatě ignoruje, tak nestydatě, zcela otevřeně, soustavně a nebere to konce. Od samého začátku až do konce mého projevu stále jen mluvil a mluvil. Úplně jí to zkazilo vlastní zážitek z poslechu a měla sto chutí vzít kabelku a hodit ji dvě řady před sebe.
Když jsem domluvil, zašla za organizátorem konference, aby si postěžovala: „Viděl jste to? Viděl jste, co se tam dělo? Věřil byste, že přímo v první řadě…?“
„Ano, vím o tom,“ odpověděl organizátor, „Ta paní je Korejka a to byl její tlumočník.“
Jednou jsem jel metrem. Byla neděle ráno, všude ticho a klid. V tom do našeho vozu vběhly nějaké děti, za nimi jejich otec. Posadil se vedle mě. Děti byly jako utržené ze řetězu, pobíhaly sem a tam, obracely lidem noviny, zkrátka se chovaly divoce a neomaleně. Tak jsem tam tak seděl a říkal si: Nechápu, že jejich otec nic neudělá. Zamyslel jsem se nad svým postojem – měly by se přeci ukáznit.
Po několika minutách se postoj přetavil v jednání: „Pane, měl byste si ty děti trochu ukáznit. Otravují všechny kolem.“
„Ach, ano,“ zvedl hlavu, jako by si právě uvědomil, co se děje. „Ehm, ano. Asi bych měl. Jedeme zrovna z nemocnice. Jejich máma asi před hodinou zemřela, asi neví co s tím. Popravdě já taky ne.“
Dokážete si představit, jaký posun paradigmatu u mě nastal. A teď si představte, jaký postoj a chování by z tohoto paradigmatu vycházely. Už chápete, proč jsou paradigmata hlubší než postoj nebo chování? Byť tu mluvíme o rovině osobní a vzájemné interakci, totéž se děje v rámci celé společnosti.
Thomas Kuhnbook ve své geniální knize The Structure of Scientific Revolutions (Struktura vědeckých revolucí) velmi účinně a důsledně poukazuje na zajímavý fakt: „Všechny vědecké průlomy byly prolomením starého způsobu myšlení.“
Einstein, který přepsal fyziku, pronesl tuto brilantní myšlenku: „Ty nejzávažnější problémy nelze vyřešit na stejné úrovni myšlení, na které jsme byli, když vznikly.“
To nás nutí zamýšlet se nad sebou, nakouknout do svého nitra a zkoumat vlastní paradigmata. Většina lidí se soustředí na chování a postoj, což je samozřejmě obojí velmi důležité, ale mnohem důležitější než postoj či chování je paradigma.
Další články:
Buďte loajální k nepřítomným
Ostudné pokrytectví
Loajálnost
Logický závěr
To nejdůležitější na první místo
Nedostatek integrity
Nové víno a staré měchy
Příklady nápomocných lídrů
Servant Leadership: V oblacích
Další články připravujeme.
O autorovi
Po celý svůj život Stephen R. Covey inspiroval milióny lidí, především univerzálními principy, které prosazoval. Několikrát procestoval celý svět a předával své poznání, které bylo přitom celkem prosté: chceme-li v životě dosáhnout opravdového úspěchu a vést smysluplný život, musíme se držet principů ve všech životních oblastech.
Byl srdcem učitel a často zdůrazňoval: „V životě jsou tři konstanty: změna, možnost volby a principy.“ Na různých místech, od oválné pracovny, přes zasedací místnosti a kulturní domy až po školní haly a rodinná centra, představoval Stephen svým posluchačům nastavení mysli, způsob uvažování, dovednosti a nástroje, na kterých stojí
7 návyků skutečně efektivních lidí – jeho životní dílo. Jeho odkaz je zakotven v 7 návycích, které jsou obecně platné a nadčasové, stejně jako sám autor.
Stephen je pro své jednoduché, ale významné, univerzální a nadčasové myšlenky uznávaný po celém světě. Stephen R. Covey, jmenován časopisem Time do pětadvacítky nejvlivnějších Američanů, byl jednou z největších osobností světového leadershipu, odborníkem na rozvoj organizací a ideovým lídrem.
